O ALŽÍRSKU

Alžírsko leží u středozemního moře. Po Súdánu je Alžírsko druhou největší zemí Afriky. Na severu při pobřeží se nachází pohoří Atlas, většinu území dále k jihu zabírají pouště. Na severu je pobřeží subtropické středomořské, na jihu pak suché subtropické až tropické. Tomu odpovídá i rostlinstvo, které se v jižní části vyskytuje pouze v oázách.

Alžírská hudba nezná vícehlas a harmonické cítění, alžírské filmy byly několikrát oceněny na různých festivalech.

V 11. století př. n. l. existovala při pobřeží obchodní kolonie Foiničanů. V 1. století př. n. l. zde vznikla římská provincie Mauretania Caesarensis. Na počátku 16. století se území dostalo pod vliv Osmanské říše. V r. 1834 bylo Alžírsko připojeno k Francii. Nezávislost byla vyhlášena 3. 7. 1962. V průběhu 1. tisíciletí př. n. l. přišli na území dnešního Alžírska předci Berberů. V letech 46 až 429 ovládali toto území Římané, které vystřídali Vandalové a Byzantici. Roku 1529 bylo Alžírsko připojeno k Osmanské říši Chairem ad-Dinem a jeho bratrem Arujem, který udělal z Alžírska základnu korzárů. Francie invadovala do země v roce 1830 a v roce 1847 se dostalo pod jejich nadvládu. Desítky tisíc kolonistů z Francie, Itálie, Španělska a Malty přijely do Alžírska, aby hospodařily na pobřežních planinách a zabraly nejdražší pozemky ve městech vyvlastněné francouzskou vládou. Lidé evropského původu a původní alžírští Židé byli od konce 19. století právoplatnými francouzskými občany, narozdíl od většiny alžírských muslimů, kteří zůstali mimo francouzské právo, nemajíce občanství ani volební právo. V roce 1954 zahájila Národní osvobozenecká fronta guerillovou Alžírskou válku o nezávislost. Po skoro deseti letech války ve městech i na venkově se jí podařilo v roce 1962 vyhnat Francouze ze země. Většina z milionu lidí evropského původu spolu s profrancouzskými muslimy během několika měsíců roku 1962 odletěla do Francie. První prezident, vůdce osvobozenecké fronty Ahmed Ben Bella, byl v roce 1965 svržen svým bývalým spojencem a ministrem obrany Houari Boumediennem. V zemi se potom po 25 let udržela relativní stabilita pod vládou socialistické strany Boumedienna a jeho následovníků. V roce 1989 umožnila nová ústava podíl na vládě i opozičním stranám. Volby 26. prosince 1991 vyhráhla Islámská fronta spásy (FIS) fundamentalistických muslimů. Následoval vojenský převrat, moc převzala Nejvyšší státní rada, v lednu 1992 rozpustila parlament a v únoru vyhlásila výjimečný stav. FIS byla zakázána, přesto neukončila svoji činnost a na konci roku 1993 vyzvala všechny cizince v zemi, aby ji opustili. Po uplynuti této lhůty začaly masakry namířené nejen proti cizincům. Roku 1994 se stal prezidentem Liamín Ziruál, podporovaný armádou. Na usmiřovacích konferencích v letech 1996 a 1997 se mu podařilo přimět umírněné islamisty k dialogu. V listopadu 1996 schválilo 85,6 % Alžířanů ústavní reformu, která zakazuje náboženské strany, umožňuje formování politických stran a posiluje úlohu prezidenta.

Na jihu země se rozkládá poušť Sahara s pohořím Hohhar a Tassili, které dosahuje výšek až 3000 m. n. m. Na severu dominují dva paralelně od východu na západ probíhající horské hřebeny Atlasu oddělující pobřeží Středozemního moře od Sahary. Mezi Velkým Atlasem a Malým Atlasem ve výšce 700 - 1200 m. n. m. se rozprostírá plošina šotů se slanými jezery.

Na 80 % území Alžírska se nenachází žádná vegetace, pouze oblast Kabylie východně od Alžíru je pokryta souvislým lesním porostem. Sahara zabírá přibližně tři čtvrtiny rozlohy státu. Střídají se pouště písečné, kamenné a štěrkové.

Běžně je užívána francouzština, v hlavním městě pak i částečně angličtina.