Přejít k obsahu | Přejít k hlavnímu menu

Blog o cestování, tipy kam vyrazit na dovolenou

Jak jsem potkala Brusel aneb Odvážný malý urinátor

Manneken Pis, symbol Bruselu

Manneken Pis, symbol Bruselu Shutterstock

Představujeme vám knihu Kateřiny Farné Jak jsem potkala Brusel. Přečtěte si ukázkovou kapitolu o nejznámějším symbolu belgické metropole a zapojte se do soutěže o jednu ze tří knih...

Nejznámějším symbolem Bruselu se čurající nahý chlapeček, zvaný Manneken Pis, nestal náhodou. Historie mu přiřkla nadpřirozenou schopnost chránit město před požáry, bombami a jinými katastrofami. Současnost z něj udělala vyhledávanou turistickou atrakci. Jedna má známá k tomu s oblibou poznamenává, že odhalený pindík souvisí s nedostatečným sebevědomím věčně vlhkého místa, kde se vášnivě holduje pivu.

Brusel je navíc město s asi nejdivnějšími veřejnými toaletami na světě. V metropoli, kde stále prší, leje, mrholí, mží, krápí a kape a pod jejímiž chodníky proudí zapomenuté vody ze starých kanálů (niz. beek, odtud také názvy řady komun v Bruselském regionu) a pod jejímž centrem ještě teče uvězněná řeka Senne, dostává močení zvláštní význam, protože vlhkost vzduchu v kombinaci s vlezlým chladem vede k neustálé potřebě mít potřebu.

Vyberte si nejvýhodnější zájezdy do Bruselu

Zejména v nočních hodinách se zástupy pijáků piva, korzujících historickými ulicemi, musí těch nasbíraných vydatných třetinek nějak zbavit. Strom ani vysoká stébla trávy široko daleko žádné, a policisté na každém rohu. Ovšem flamendr v centru Bruselu nemusí dlouho úpět s plným močovým měchýřem. Snadno si může odskočit se svými tekutými přebytky za jednu z plechových zástěn. Jednu objeví na velmi nečekaném místě. U kostela svaté Kateřiny18, kudy se po rušném náměstí valí masy turistů, totiž překvapí unikát v podobě bezplatných pisoárů zavěšených na vnější obvodní zdi tohoto svatostánku. Ano, čtete správně. Brusel je pravděpodobně jediné město na celé planetě, kde mohou muži občurávat posvěcené stěny kostela a zcela legálně močit proti církvi.

Před pár lety odpudivě zanedbané a močovinou zapáchající místo prošlo rekonstrukcí. Svatokateřinské latríny před zraky kolemjdoucích ukrývá plechová zástěna. Výhled přitom zakrývá až od výšky 40 centimetrů nad zemí. Důvod, proč vidíte močícím mužským částečně na nohy, je údajně pragmatický. Dřív si někteří vodili do nevoňavých koutů prostitutky. Pisoáry jsou přístupné nonstop, takže si pánové nemusejí ulevovat v nejbližším zaplivaném zákoutí.

Vydejte se do nejšťastnějších zemí světa!

Čtěte také:

Vydejte se do nejšťastnějších zemí světa!

„Nejspíš to bude mít historické souvislosti a co do činění s kanalizací. V Belgii kvetla tradice praní vlny a výroby látek a moč se používala v barvířském řemesle. Navíc Brusel byl dřív plný kanálů stejně jako Bruggy, takže takové umístění pisoárů může mít technické důvody,“ dodává k bizarním záchodům Alena, občasná turistická průvodkyně. Ke kateřinskému kostelu si k urinoire zvykli chodit nejen gastarbeiteři a žebráci, ale také manažeři v oblecích, i když tam dneska asi moc neuzavírají obchodní dohody nebo nediskutují o politice či počasí, jako kdysi v antickém Římě a starověkém Egyptě, kde se stavěly takzvané latrínové arény. Podobné zástěny jako u svaté Kateřiny byly nainstalovány i jinde v centru, až je div, že porcelánový pissoire ještě nikdo v Bruselu nepřipevnil na strom.

Smíšené čurání

Fenomén Bruselu: smíšená WC

Fenomén Bruselu: smíšená WC Shutterstock

Ženy bohužel ostrouhaly. Pocit neodbytného nucení musí buď potlačit, nebo vyhledat nejbližší použitelný bar, kde obvykle za záchody v podzemí zaplatí a kde častokrát pod nosem eurounijních vyhlášek ani nemají k dispozici samostatné dámské, ale jen smíšené WC. Některé jsou v tak dezolátním stavu, že by tam ani otrlí kopáči (nic proti nim) nepáchli. Není výjimkou, když je hned za výčepem místnost bez dveří (!), v níž je zkraje umístěn pisoár, klidně viditelný z části lokálu, kolem něhož dáma musí projít, chce-li na klasickou toaletu za ním. V souvislosti s veřejnými toaletami mě ještě zaujal výskyt kreslených návodů v úřadech, školách i restauracích. Nabádají k tomu, jak si správně pohovět na WC, respektive jak správně na toaletě sedět. Přičemž pro část obyvatelstva zvyklého používat turecké záchody v podřepu zdůrazňují, že je zakázané si na záchodové prkýnko dřepnout, resp. stoupnout v botách. A všudypřítomné instrukce ve veřejných umývárnách ještě vyzývají ke správnému způsobu mytí rukou po spláchnutí. Na druhou stranu v Praze, kde je nedostatek veřejných toalet, natož nonstop otevřených, se běžně řeší problémy se znečišťováním prostranství lidskou močí, protože nejen ve stověžaté matičce chlapi s radostí značkují jako své teritorium kdejaké křoví. O své úlevě někteří čeští muži básní téměř s rozkoší jako o plodnosti svého měchýře.

Město s koulema

Atomium, Brusel

Atomium, Brusel Shutterstock

V Bruselu zřídkakdy narazíte na tělesné projevy, jako jsou odplivnutí na zem, vyplivování žvýkaček přímo před kolemjdoucí dámu, o říhání a dalším ulevování si ani nemluvě. Další českou zvláštností, kterou v Bruselu sotva potkáte, jsou veřejně deklarované projevy potřeby vyprazdňování, kdy slečna hlasitě a důrazně, aby to náhodou někdo z okolojdoucích nepřeslechl, oznamuje svému příteli, že si nejprve potřebuje odskočit, než půjdou do kina, na procházku, na zmrzlinu... O tématech správného či problematického vylučování a hlášeních, že dotyčný „jde na velkou“, v českých dopravních prostředcích ani nemluvě. Jedním z prostých vysvětlení, proč jsem si toho v Bruselu nemohla tak intenzivně všímat, by mohla být má chabá schopnost rozumět arabským, africkým či vlámským diskutujícím, a mnoha dalším jazykům. Ale něco mi říká, že tohle bude česká specialita podobně jako knedlíková kultura těla. Jeden můj známý vždycky vtipkoval, že město, které nemá koule, si je muselo v nadživotní velikosti postavit. Mířil tím na Atomium. Samozřejmě ony pospojované železné „gule“ odkazují na něco jiného, na 165miliardkrát zvětšený model základní buňky krystalové mřížky železa, ale přece těch pinďourů je všude po městě až až.

Čurající panáček

Nejslavnější socha v Belgii

Nejslavnější socha v Belgii Kateřina Farná

Manneken Pis, doslova čurající panáček, se stal maskotem a marketingovým nástrojem číslo jedna. Narazíte na něj jako na turistické lákadlo v nejrůznějších provedeních a velikostech po celé Belgii. Bruselský exemplář není jediný. Ve vlámském městečku Geraardsbergen si hýčkají a náležitě oslavují jeho ještě staršího bratříčka. Měl by být o 160 let „moudřejší“, rovněž vlastní garderobu, ale na rozdíl od mnohem slavnějšího soukmenovce čurá pramenitou vodu z ardenských lesů. Odvážný malý urinátor je možná způsob, jímž Belgičané nám cizincům říkají: „Neopovažujte námi opovrhovat jenom proto, že jsme malá země.“

První dáma Francie: Katedrála Notre Dame

Čtěte také:

První dáma Francie: Katedrála Notre Dame

Zároveň představuje jeden z nejpoťouchlejších turistických podvodů (na rohu ulic Rue de l‘Etuve a Rue des Grands Carmes). Když za námi do Bruselu přijela návštěva, tajně jsem se bavila její reakcí, když v chumlu postarších Japonců ověšených foťáky poprvé stanula tváří tvář chlapečkovi čurajícímu do fontány. Povzdech „Ježiš, on je tak malej!“ mě vždycky rozesmál. Moje první reakce byla totiž úplně stejná. Také se ptáte, jak je možné, že se z pouhých 61 centimetrů vysokého nahého prcka s buclatými tvářičkami stala vyhledávaná ikona a široko daleko nejznámější socha, za níž jezdí lidé z celého světa? Nejvěrnější a nejstarší občan Bruselu má za sebou docela divokou minulost. Zažil i několik „únosů“ – během tažení anglických vojáků v roce 1745, v roce 1817 jej zase ukradl zloděj, ale poté se měla původní soška údajně vrátit na své místo. Naposledy maskot města zmizel v roce 1965. Pak ho ve dvou kusech vylovili z bruselského vodního kanálu. A protože se bavíme o Bruselu, ani s Manneken Pis to nemůže být snadné. Úplný prapočátek dílka má totiž několik verzí.

Mýty opředené kolem Manneken Pis

Za prvé: Podle legendy představitelé Bruselu požádali vlámského barokního sochaře Hieronyma Duquesnoye staršího, aby vytvořil sochu, která by město ochránila před zničením – zejména před požáry při obléhání.

Za druhé: První kamenná verze v Bruselu pravděpodobně stála už někdy ve 14. století, a to jako pocta malému hrdinovi. Dvouletý vévoda Godfried II. Brabantský podporoval své vojáky tak, že byl zavěšený v košíku na stromě a čural na hlavy nepřátelům. S jeho „pomocí“ nakonec vyhrály brabantské jednotky třeskutý boj proti Berthoutům.

Za třetí: Při útoku na město vymysleli uzurpátoři plán, jehož součástí bylo umístit výbušniny u městských hradeb. Nevěděli ale, že je špehuje malý kluk, který se chytře vyčůral na zápalnou šňůru, a město tak zachránil před zkázou.

Za čtvrté: Jednou se ztratil chlapec, kterého náhodou objevili, jak na růžku lulá. Šťastný otec nechal jako poděkování vyrobit jeho sochu.

Za páté: V 16. století chlapec čůral z okna na klobouky procházejících španělských vojáků.

Za šesté: Přemnožení krtků zarazil nejmenovaný klučina tím, že se na jednoho vymočil. Jako zázrakem údajně všichni slepí hlodavci zmizeli.

Před pár lety si světoznámý bruselský symbol, v podobném provedení se objevující například v Tizianových obrazech, vzali na paškál vědci. Zkoumali, zdali drží v rukách pravou bronzovou sošku z roku 1619, anebo mají Belgičané v muzeu uloženou obyčejnou napodobeninu z devatenáctého století. Univerzitní experti se pomocí rentgenu a odebraných mikrovzorků zaměřili na chemické složení bronzu. Pátrali po tom, zda socha obsahuje nikl. Jeho přítomnost by naznačila, že pochází z předminulého století, zatímco jeho absence by poukázala na to, že jde o originál. Vědci své resumé dosud nezveřejnili.

Král převleků

Manneken Pis v převleku

Manneken Pis v převleku Kateřina Farná

V posledních letech se nestyda při mnoha příležitostech pravidelně odívá. Například do afrického trička s portrétem Nelsona Mandely k oslavě výročí ukončení apartheidu; na narozeniny Elvise Presleyho (8. ledna) ho spatříte v kostýmu rokenrolového krále nebo 27. ledna v paruce a kabátku jako Wolfganga Amadea Mozarta. V Muzeu města Brusel (Maison du Roi na Velkém náměstí) má uskladněnu celou svou garderobu. Každý rok milovníkovi módy přibude přibližně patnáct nových kostýmů, dohromady už jich malý manekýn vlastní tisícovku, přičemž mu nechybí převlek veterináře, bojovníka kung-fu, speleologa nebo pasáčka ovcí.

Vyberte si nejvýhodnější zájezdy do Bruselu

Fenomén faire pipi zarezonoval natolik, že kromě chlapečka s kulatými tvářičkami, přezdívaného v bruselštině ketje, vznikla kousek od centra i holčička Jeanneke Pis. Přečkává v boční, třicet metrů dlouhé ulici Impasse de la Fidélité 10, u jedné z nejvyhlášenějších pivních zastávek v zemi, Délirium Café (u Rue des Bouchers, tedy Řeznické ulici, kde se dnes nacházejí samé rybí restaurace). Často bývá problém se k ní vůbec proboxovat přes davy turistů a skupiny opilých Britů (dosaďte jakýkoli další pivo milující národ). Vedle ní si můžete přečíst cedulku s nápisem: Tato fontána byla vytvořena jako pocta oddanosti. Když do fontánky hodíte minci, holčička vám „vykouzlí“ kapku štěstí. To už jsou dvě čurající děti na jedno docela malé město. K nim se ještě kousek od hlavní budovy staré burzy, nedaleko skvělých thajských a vietnamských restaurací, přidal bronzový Zinneke Pis, čurající pes, svým nejasným původem symbolizující multikulturnost Bruselu (na rohu Rue des Chartreux 35).

Nesahejte mi na pinďoura!

Obří penis v Bruselu

Obří penis v Bruselu Kateřina Farná

Charakteristické bruselské téma rozšířil roku 2016 neznámý umělec, který na fasádu jednoho domu namaloval obří penis. „To je panečku pohled! Jen si ho pěkně vyfoťte,“ smáli se kolemjdoucí mladíci. Nebyla jsem sama, kdo si „Bruselského ziziho“ – jak mu místní začali říkat – přišel v prvních týdnech vyfotografovat. Opodál stála další žena s foťákem. Zeptala jsem se jí, jak se jí to nové pouliční umění líbí? „Bydlím tady přes dvacet let a vůbec mi to nevadí. Je to velice trefné,“ odpověděla mi mladá maminka Annalena. Chvíli jsme pak společně pozorovaly hlasitou slovní výměnu řidičů auta a skútru s rukama napřaženýma směrem k namalovanému falusu. Kontroverzní malba se objevila u rušné křižovatky v Saint-Gilles, v jedné z etnicky nejpestřejších a nejstarších bruselských čtvrtí. Místo u zastávky Barrière, na dohled od vyhlášené „hranolkárny” Friterie de la Barrière, katolické školy a pět pěších minut od působivé budovy radnice, se okamžitě stalo vyhledávanou turistickou atrakcí. Autorem mohl být populární umělec přezdívaný Bonom, jehož dílo – obrovská masturbující žena – dohlíží od roku 2013 na nejluxusnější Avenue Louise 64. Nový streetart navíc rozpoutal boj o svobodu projevu a jeho ochranu. Příznivci zakládali facebookové stránky a vyhlašovali petice s názvem Nesahejte mi na pinďoura! Odpůrci zase volali po dodržování mravních zásad a žádali okamžité odstranění dle jejich soudu pokleslého díla. Podle mladé maminky Annaleny by mělo město raději řešit závažnější problémy než „nějakého pindíka na zdi“. „Ať se zabývají zanedbanými domy a tím, že je Brusel tak špinavý,“ rozhořčila se. A ukázala směrem k friterie. „Minule jsem se prodavaček ptala, co na to říkají. Nebyly proti a chichotaly se, že jim to aspoň přitáhne další zákazníky,“ podotkla při objednávání svého oblíbeného kornoutu hranolek.

Objevte ráj na zemi: 10 nejkrásnějších pláží světa

Čtěte také:

Objevte ráj na zemi: 10 nejkrásnějších pláží světa

Pikantní pouliční scenérie se navzdory prvním odhadům ukázala jako životaschopná, i když ji nakonec stejně někdo přemaloval bílou barvou. Zastal se jí dokonce tehdejší vlámský ministr kultury Sven Gatz. K malbě doporučil dopsat parafrázi v duchu legendárního malíře Reného Magritta: Tohle není penis (Ceci n´est pas un penis). Brusel se tak opět ukázal jako surreálně magické místo. Na jedné straně davy demonstrující ve stávkami ochromeném městě za zachování sociálních jistot, na straně druhé „domorodci“ bojující za záchranu obří nástěnné malby mužského přirození. 

Soutěž o knihu Jak jsem potkala Brusel

Soutěž o knihu Jak jsem potkala Brusel Invia

Líbila se vám ukázková kapitola z nejnovější knihy Kateřiny Farné, Jak jsem potkala Brusel (vydalo nakladatelství Grada)? Zapojte se do naší soutěže o tři výtisky a toto kritiky velebené dílo může být vaše! 

Líbí se vám tento článek?

Můžete ho snadno sdílet na sociálních sítích se svými přáteli.

Líbí se vám tento článek?

Můžete ho snadno sdílet na sociálních sítích se svými přáteli.

Baví vás psát o zajímavých místech světa?

Hledáme nové nadšené kolegy do týmu, kteří by psali pro tento blog.

Chci psát pro tento blog