Rychlokurz jazyka

Ačkoli albánština patří do skupiny indoevropských jazyků, nedá se říct, že by měla k některému z evropských jazyků blízko. Naopak tvoří samostatnou větev, která se podle odhadů vyvíjela od 5. století z illyrského jazyka. První písemné záznamy v albánštině však pocházejí z 15. století.

Jazyk má dva dialekty – ghegský a toskický, přičemž toskický byl roku 1972 oficiálně přijat jako úřední jazyk. Albánské písmo je psáno latinkou a většinu znaků známe i z češtiny. Co se týče výslovnosti, má albánština svá specifika, která je dobré znát. Z gramatického hlediska má nejrůznější pravidla, jejichž složitost by se dala přirovnat ke gramatice české.

Než si řekneme několik užitečných albánských frází a slovíček, je důležité upozornit ještě na jedno specifikum. Mnohé turisty může při komunikaci s Albánci značně zmást kývání hlavou – náznak souhlasu či nesouhlasu. Zatímco v Česku jsme zvyklí při souhlasu kývat vertikálně a při nesouhlasu horizontálně, v Albánii je tomu přesně naopak. Když s námi tedy Albánec souhlasí, kývá hlavou zleva doprava. Nesouhlasí-li, dává to najevo kýváním nahoru a dolů. K naprostému zmatení pak přispěje to, že při záporném kývání dodá slovo „jo“. Zatímco Češi jej automaticky chápou jako hovorové „ano“, ve skutečnosti nám Albánec v českém překladu říká „ne“.

Užitečné fráze: